Jste také deviant? aneb Proč (ne)obětovat pohodlí

Při nedávné debatě jsme narazili na téma “deviace příjemným”. Zní to vtipně, co?

Jedná se o situaci, kdy člověk (společnost) není schopen, nebo spíše ochoten, cokoli překonat, vytrpět, vydržet, ustát, když je to nepříjemné, bolestivé, nebo to žádá nějakou “oběť”. Spousta lidí nechce dělat práci, která je nebaví a nedává jim smysl. V podobném duchu se to zvrhává i ve vztazích, jedna větší hádka a šup, je tu rozchod. Zatímco u práce, která vás ubíjí, se šéfem, který se chová nekorektně, je lepší vystoupit z komfortní zóny směrem k východu, u vztahů, zdraví, případně perspektivní práce mám ale dojem, že není dobré ignorovat problém nebo v něm stagnovat, ale nelze od nich ani utéct. Přerostlo to do fáze, kdy většina populace ve vyspělých zemích nechce snášet jakékoli nepohodlí a nechce “obětovat” cokoli pro nějaké vyšší dobro.

Tím vyšším dobrem nemyslím obětování se pro vlast, světový mír a podobně, jakkoli jsou to krásné ideály. Myslím tím, že i když mají nějaké trápení, problém, něco jim nevyhovuje, hnijou si v tom, protože je to pohodlnější, než něco udělat pro to, aby se z toho dostali. Však co, smrádek, ale teplíčko!

Joo, jak já to chápu!:-) Jsem od přírody líná a pohodlná. Mým největším hnacím motorem byla vždy buď láska (au, klišé, ale fakt), vztek nebo strach. V případě léčby lupénky to byl strach. Ale strašnej strach. A taky celkem slušné zhnusení.

To, co jsem pro sebe dokázala udělat, co jsem dokázala vydržet a dodržet, jakou změnu životního stylu jsem podstoupila, abych se té mrchy zbavila, to mě dokáže nakopnout i po další spoustu let. Už vím, že když něco chci, tak to dokážu, že když mám správnou motivaci a silnou potřebu změny, tak dokážu věci, o kterých jsem netušila.

Když celou tu svou cestu teď rekapituluju, jak si můžete přečíst tady a časem i v knize, tak si uvědomuju, jak jsem vlastně přestala jíst a pít většinu věcí, co jsem měla ráda, jak jsem musela sobě i jídlu věnovat více času a pozornosti, jak jsem musela změnit své návyky, mít režim, abych brala pravidelně vitamíny, doplňky, vařila si čaje, mazala se, masírovala reflexní body a tak… Nebylo to jednoduché, ani pohodlné, některé pokusy při vaření ani chutné, to zvykání si stálo za starou belu, ale každý krok za to stál.

Výsledky mohou být viditelné u každého člověk jindy. U někoho hned, u někoho po x měsících, záleží na konkrétním organizmu a já měla (se svou netrpělivostí) ohromné štěstí, že jsem první výsledky svého snažení viděla brzy, po cca dvou týdnech. Ale stejně si myslím, že i kdyby to trvalo několik měsíců, tak bych sice fňukala a vztekala se, ale držela bych se toho dál, protože ten STRACH se mě dlouho držel jako klíště a žádné “nepohodlí” nebylo dost velké, abych ho nepřekonala, protože jsem chtěla být zase zdravá a “normální”.

Máte podobnou zkušenost? Jste devianti (:-)) nebo jste se dokázali překonat? Jaké nepohodlí jste dokázali zvládnout a co vám to přineslo (ať už zlepšení zdravotního stavu nebo váš osobnostní posun)? Napište mi o tom.

 

Mám za sebou dlouhou cestu v boji proti lupénce a díky tomu pomáhám lidem, kteří trpí touto nemocí, projít stejnou cestou, aby mohli žít normální život bez obtěžujících příznaků. Více o mě si přečtěte tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Jak se projíst k čisté kůži

    Stáhněte si můj e-book zdarma a dozvíte se o mém prvním kroku na cestě k životu bez lupenky.

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na facebooku: