Najdem doma, co nás baví.

Ani vás už nebaví číst všechny ty zprávy o koronaviru? Už toho mám plný kecky. V době, kdy to v ČR vypuklo, jsme byli na horách v Rakousku, kde tou dobou byli dva nakažení a když jsme se vrátili, bombardovali nás zprávy jak máme zůstat doma a jak nemáme dítko dávat do školky. Z práce mě nechali doma na homeoffice, ale strašně mě to štvalo, jelikož manžel musel normálně do práce a starší dcerka do školy, tím pádem to bylo totálně nesystémové řešení. Rozhořčení mi trvalo dva dny, než se zavřely školy a bylo po srandě. Mladší jsem nechala doma rovnou taky, protože i když školky fungovaly, přece nebudu s jednou doma a druhou poženu pryč…spolu se, i přes občasné vraždění, přece jen zabaví líp, když já potřebuju pracovat.

Jenže mi kapánek přeplo – dlouho předtím jsem tvrdila, že není čeho se bát, že já žádné panice nehodlám propadat….ale…když to bylo tady a já s dětma zavřená doma, tak se můj myšlenkový tok trošku otočil.

Mou nejhorší vlastnost bych nazvala „chci mít všechno pod kontrolou“ nebo alespoň „potřebuju mít ke všemu přesné informace“, což se najednou vůbec nedalo zařídit. Každý den jsem několikrát sledovala zprávy, kolik je nakažených, jestli někdo neumřel, jak se máme chránit. Ušila jsem roušky aspoň ručně pro nás čtyři, denně volala rodičům, jestli jsou v pořádku, ven jsme nechodili vůbec. A hlavně jsem se pořád někde chtěla dozvědět, i když jsem věděla, že to nejde, informaci o tom,  kdy už budeme žít normálně.

Postupně mi došlo, že takhle to nejde. Děti potřebují aspoň jednou za dva-tři dny vyběhat, jinak by si doma ublížily. Já musím zvolnit, nebo mi přeskočí. A rodiče jsou sice z ohrožené generace, ale jsou soběstační a mají rozum.

Udělala jsem to, co jsem považovala za nejlepší – teď je toho plný internet a radí to snad všichni psychologové – začala jsem ten čas využívat pro sebe a rodinu, pro to, co jsem vždycky chtěla zkusit dělat. Dokončila jsem rozdělanou čepici, kterou jsem pletla na kruhu. Pak mi kolegyňka poslala kvásek a tak zkouším péct chleba (ze kterého je zatím leda tak náplň do praku). Mám v úmyslu zkusit výrobu mýdla, na kterou mám soupravu už od loňských narozenin. Jo a vyrobit domácí paštiku a pak možná domácí likéry…plánů mám spoustu a rozhodně se nenudím. Zatímco pracuju, děti si hodně vyhrají spolu a pak zkoušíme spolu korálkovat, někdy i pletou se mnou, hrajeme společenské hry, občas asistují při pečení.

Ven chodíme obden na hoďku tak, abychom nikoho moc nepotkali, nakupovat chodíme když je to naprosto nevyhnutné, což je zhruba jednou za 7-8 dní, myjeme si ruce, snažíme se zdravě jíst a dobře spát.

A od té doby jsem přestala sledovat neustále zprávy a i když dodržuji všechna opatření, tak se z toho nehroutím a nepokouším se celý den někde najít informaci, kdy už to skončí.

A k tomu všemu moje mamka napsala básničku, která mi připomíná takovou tu situaci, kdy si někde potmě v lese nebo v tmavé ulici pískáte, abyste se nebáli.

Dám vám ji sem, třeba pomůže. A vy mi napište, jak tohle období zvládáte. vy.

Na okno nám liják cáká,
bojíme se koroňáka.
Prevít malý vidět není,
ale zato zuby cení.
Na návštěvu přišel rád by,
nezdolá však naše hradby.
Hradby z mouky, cukru, rýže
nepustí ten Covid blíže.
Utěsníme všechny škvíry,
nevpustíme žádné viry.
A ač nám to snadné není
vydržíme v opevnění,
najdem doma co nás baví,
budem dbáti o své zdraví,
pak snad jako husa klasu,
dočkáme se lepších časů

Vaše Naďa

Mám za sebou dlouhou cestu v boji proti lupénce a díky tomu pomáhám lidem, kteří trpí touto nemocí, projít stejnou cestou, aby mohli žít normální život bez obtěžujících příznaků. Více o mě si přečtěte tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Jak se projíst k čisté kůži

    Stáhněte si můj e-book zdarma a dozvíte se o mém prvním kroku na cestě k životu bez lupenky.

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na facebooku: