Pro všechny na té lehčí straně

Pere se to ve mě. Bojuju s duševním zmatkem stejně jako všichni v době koronavirové. Je to zvláštní doba, která zjevně lidi rozděluje v názorech, postojích, přístupech, zvětšuje sociální rozdíly ještě víc, než už tomu bylo. Populace se dělí na různé tábory – rouškaři a antirouškaři, sluníčkáři, ovce a bojovníci za svobodu – zvláště sociální média jsou toho plná.

Z ekonomické stránky vidím dva tábory. Na jedné straně jsou ti, kteří přišli o své jistoty, o práci nebo vlastní provozovnu, firmu a teď shání jakoukoli práci, jen aby uživili v lepším případě sebe, v horším i rodinu.

A pak je strana, která kňourá, že jí berou osobní svobodu tím, že musí nosit roušku a že nemůže chodit po nákupních střediscích nebo jet na dovolenou na druhý konec světa.

Dobrovolně přiznávám, že v první skupině nejsem. Máme oba práci, která se dá dělat ve větší části z domova, i když to znamená, že visíme na počítači, telefonu a do toho se zoufale snažíme dodržet vzdělávací posun našich dětí z prvního stupně. Obvykle to znamená, že nic z toho není pořádně, ale tak nejsme dokonalí a děláme (aspoň myslím) vše, co je v našich silách. O vaření a péči o domácnost, ve které jsme teď nonstop, nemluvě.

Jelikož mi ale nehoří pod prdelí jako té první skupině, občas se přistihnu, jak kňourám. Ne kvůli roušce, tu prostě nosit budu klidně kdekoli, hlavně na podzim, kdy obvykle bývá všude plno prskajících lidí i bez korony. Ani kvůli cestování, ačkoli mě to mrzí a moje toulavé boty podupávají potají za dveřmi. Kňourám, protože mi to připadá náročné, je toho moc, štve mě, že ani moje práce ani dětí výuka není dokonalá tak, jak bych to chtěla. Že už mě nenapadá žádné jídlo, které uvařit a při pohledu na stůl a podlahu dětského pokoje a obýváku mě berou mdloby (ale děti se fakt samy krásně zabaví😊).

A pak si vzpomenu na ty, kteří opravdu řeší existenční krizi, kteří nevědí, co bude zítra, za týden, nebo za půl roku, jestli budou mít práci, nebo jestli udrží podnik, který léta budovali. Myslím na důchodce (včetně mých rodičů), kteří se bojí, jestli ještě budou někdy normálně vídat svou rodinu, vnoučata, jsou vyděšení a mají obavy o to, zda ještě nějaká budoucnost bude.

Uvědomila jsem si, jak jsme rozmazlení a zhýčkaní. Jak jsme si zvykli na to, že máme vše a ideálně hned a po ruce. Jsme zvyklí, že máme vše potřebné a sledujeme ostatní, jak mají víc a víc a taky chceme pořád víc, vždy je koho dohánět. Vzpomněla jsem si, jak jsem před koronou měla pocit, že jsem méněcenná když nemám každý rok-dva nové auto a nejezdím na dovolenou na Bali nebo na puťák do Indie.

A teď? Minulý týden jsem skákala radostí, že bude hlídat manžel a já můžu jít po dvou týdnech na jeden den do práce. Jooo, kolegové (s odstupem a rouškami), klid na práci, jiné prostředí a báječné kafe. Tolik radosti z jednoho „obyčejného dne“. A jak se těším, že se otevřou školy a děti se budou vzdělávat pod vedením těch, co na to mají papír…to by mě nikdy předtím nenapadlo, jaké štěstí plyne z naprosto běžných, obyčejných, rutinních věcí a situací.

Snad to jednou pomine a zase se budeme vídat s rodinou, přáteli, chodit do hospod a na kafe, chodit do práce a jezdit na dovolené, jen doufám, že nám všem zůstane živá vzpomínka na to, že není potřeba hned dobývat svět, ale že i náš soukromý mikrovesmír může být skvělý.

A než se tak stane, prosím, buďme slušní, tolerantní, zodpovědní, laskaví, pokud můžeme, podporujme ty, kteří opravdu bojují o přežití, starejme se o sebe a o své blízké.

S láskou a přáním otevřené mysli a pevného zdraví

Naďa