Můžu já za to, že na to ještě nevymysleli žádnej prášek?

„Můžu já za to, že na to ještě nevymysleli žádnej prášek?“ zněla odpověď jedné mojí starší rodinné příslušnice na dotaz, jak je možné, že se láduje dortíkem, když má cukrovku a má držet dietu.

Bohužel, není to způsobeno pouze stářím. Tento názor je oblíbený i u mladších ročníků. Pocit, že cokoli se mi stane – nemoc či úraz – lékaři a léky to spraví.

Když jsem začala před svou svatbou chodit k terapeutovi tradiční čínské medicíny na detox, protože jsem chtěla otěhotnět a být fit kvůli miminku, než mě objednal, řekl mi: „Budeš užívat byliny, cvičit a dodržovat stravovací režim, který ti připravím…jdeš do toho?“ Kdybych na kteroukoli část řekla NE, neobjednal by mě.

Protože za své zdraví jsme všichni odpovědní sami. Nejen v tom, že na sebe máme dávat pozor, teple se oblíkat a nedělat kaskadérské kousky, ale také v tom, že pokud nepřevezmeme odpovědnost za to, co jíme, jak se ne(hýbeme), jak spíme, jak se o sebe staráme, nemůžeme čekat, že nás někdo cizí „opraví“.

Chápu a zažila jsem to, že opravdu nelze dostatečně spát a pravidelně jíst teplé jídlo, když máte doma miminko, malé dítko nebo více malých dětí. Hlavně ten nedostatek spánku je bolestivý. S první dcerkou jsem nespala, nejedla, malá pořád plakala, přes den toho moc nenaspala a já nebyla ochotná a schopná ji nechat plakat a klidně se u toho najíst.

U druhé dcerky už jsem to řešila jinak a naučila jsem se být plně multifunkční, kdy jsem jednou rukou krmila tu starší, nebo ji nechala se upatlat od hlavy až k patě, tou samou rukou jsem na střídačku krmila sebe (samozřejmě lžící z hlubokého talíře, příbor zůstal zapomenut) a druhou rukou držela kojící se mladší dcerku. Ale všichni byli spokojeni a já nebyla šílená a neurotická z hladu.

Pravidelný pohyb je taky kapitola sama pro sebe – 100 jarních kilometrů po bytě s dítkem v náručí, venku s dítkem v nosítku, s kočárkem tlačíce ho do kopce, běhání po nákupech, když jsem zcela vzácně vyrazila sama…a nejčastější sport za poslední rok – běhání po schodech a eskalátorech po celé Praze, protože letím do školky, pak do práce, pak po  budově v práci, pak do školky a domů. Ale vlastně jsem zhubla a většinou se tak utahám, že i když mě děti budí, v mezičasech spím jako v kómatu…takže bod „pohyb“ je taky splněn😊

Péče o sebe? Dobře, přiznávám, ta taky pokulhává, ale po nástupu do práce jsem se v tom opravdu hodně zlepšila, protože v koloběhu práce, dětí a domácnosti (ups, péče o manžela zjevně pokulhává taky) jsem najednou zjistila, že je ze mě vyčerpaný neurotik, který vlastně nemá žádné záliby. Ať se přihlásí, kdo by takhle chtěl žít (spíš existovat) trvale! Takže jsem vyhlásila jednou týdně “opušťák” a i kdybych se měla jít sama procházet nebo si sednout do kavárny a číst, tak se snažím to dodržovat. A když to nevyjde, tak aspoň, když děti usnou, maluju antistresové omalovánky, navlíkám korálky nebo ketluju náušnice a ohromně si to užívám… případně se zamotám na gauči do peřiny a než se zapne televize, usnu. To je ta nejlepší péče:-)

A co vy? Stíháte se starat i o sebe v realitě všedního dne?